Až se historie zeptá

Esej Karla Pšovky vyšla v magazínu Infolab věnovanému tématu „úspěch“

Lidé vyvinuli několik systémů pro hodnocení úspěchu. Sport, kariéra, tituly, peníze a sláva jsou jen jedněmi z řady. Na dosažení domnělého úspěchu stojí nabídka pochybných univerzit, soutěží a klubů. Systémem úspěchu se zabývají i myriády motivačních citátů a knih dnešních let. Ty často vytváří pocit, že lidé se dělí na úspěšné a neúspěšné, že existuje metoda nebo strategie, jak v té které oblasti lidského konání bodovat. Vyhrávat ve sportu, na burze, u žen.   

Přiznám se, s citáty jsem začal jako s první věcí, při psaní eseje pro toto číslo. Řada citátů i úspěšných lidí vám nakonec řekne, že za úspěchem stojí ruku v ruce s talentem plán a dřina. Můj úspěch, kterého chci tedy dosáhnout, je dospat tuto esej.

Vždy, když si nejsem jistý, začnu průzkumem. Za jeden ze svých životních úspěchů pokládám, že mám ve svém okolí moudré lidi rozličných profesí, mladé i staré, technického i humanitního nastavení. Lidi, kteří uspěli i selhali opakovaně. Mimochodem, zkuste to někdy, obvolejte své přátelé a zeptejte si jich na jejich vnímání základních lidských pojmů. Osvěží to den vám i jim. Někteří z nich mi volalo po několika hodinách zpět, že sice neudělali přesně to, co měli v plánu, ale díky vytržení a chvilce přemýšlení o běhu života, mají rozhodně lepší den a převyprávěli mi, k čemu došli. Zvládl jsem jich sedm.

Výsledky sčítá jury bez naší účasti

Robert je lékař, velký znalec indiánů, námořník a mistr metafor.

„No, kamaráde, hodnotí se vždy až v cíli a u toho ty už nebudeš. Tvoje úspěchy shrne smuteční řečník,“ začal stoicky.

„Možná po tobě pojmenujou ulici, školu nebo ti postaví sochu, pokud pro ni ještě najdou volné místo. Rozhodně ale ne za to, že sis vydělal na barák a auto, i když to je v těch dennodenních měřítkách samozřejmě úspěch.“

„Dneska se u nás ve špitálu po dlouhé době jedna stará paní postavila z křesla na nohy. Udělala pět kroků. Byl to ohromný úspěch. Pro ni i nás kolem. Záleží prostě na měřítku. Chuť dělat velké věci, sláva a peníze jsou motor, za kterým jdou ostatní lidé. Bez nich velkých věcí nedosáhneš. Vždyť víš,“ shrnul všechny naše společné hodiny debat.   

Měla jsme vážně krásnou neděli 

Mirka je kunsthistorička, jemná žena s havraními vlasy.

„Ježíš, no třeba včera jsem se byla projít v lese a večer pozorovala bouřku. To ti bylo krásný. Byla jsem šťastná a úplně vyklidněná.“

„Aha, a úspěch? No, víš, jak to mám, věčnej boj a sem tam malý výhry. Teď aktuálně sháním zahradu, víš, na jaře bych zasela mrkev a kytky. Co bys chtěl od fanynky Filipa Topola, že jo.“

Jezdit na vlně, vole

Jarda podniká, vznětlivý, agresivní, inteligentní.

„No to je přeci jasný. Jezdit na vlně, pěkně fetovat všechen ten cukr, co ti život dává. Fame, prachy a svoboda.“

„Celý je to jen o tom, nepodělat se. Jasně, že to jednou přijde a zlomí tě to, nemoci, cokoli. Podívej, jsem obyčejnej kluk z maloměsta, vždyť mě znáš. Mám se dobře? Mám. Něco jsem viděl, zažil. Řekl bys, že jsem úspěšnej? Já bych řek, že jo. Možná je to povrchní, svět nezachráním, ale na to já kašlu, hehe.“

V našem světě je to jasné

Marek je vědec, virolog, jedničkář celý svůj život, žije v Anglii.

„To na mě jdeš s filosofií. Podívej, u nás je to jednoduchý. Počítá se titul a počet citací. Je to naprosto jasně definované a vlastně hrozné. Nikde jinde neuvidíš takovou paranoiu, aby to nikdo neukradl nápad a úctu vyžadovanou titulem. Taky se ti stane, že když na něco fakt zásadního přijdeš, zjistíš celkem brzy, že je to vlastně nápad tvého nadřízeného, šéfa projektu.“

„Postupujeme systematicky, doktorát, postdoc, docentura atd.“

Posbírám je všechny 

Markéta je novinářka, soutěživá mistryně efektivity.

„Pamatuješ, jak ses mi smál, že hraju pokémony a mýmu notýsku s úkoly? Já si prostě definuju různé cíle, třeba vím, že si teď chci koupit novou, docela drahou pohovku. Vím přesně, co musím udělat, kolik si musím dát stranou. Píšu si všechno a pak si to odškrtnu. Jo, to jsou moje úspěchy. Nebo když udělám rekord v puzzle roomu.“

„No jasně, že to není ideální, vždycky se mi to na chvíli celé rozsype, ale zase to poskládám a jedu dál.“

Podle cizích měřítek jsem uspěl                                                

Jirka je rentiér, bývalý výpravčí, filmař, kde kdo, s bohatou a divokou minulostí.

„Nechceš radši přijet? Dáme drink a bude tady nějaký country. Sám tam jít nechci, místní slečny, znáš to, možná dostaneme na držku.“

„A úspěch, Karlíku, ten jsem podle všeho asi měl, už nepracuju, cestuju, dělám si, co chci, děti vyrostly a starají se o sebe. Na druhou stranu, někdy se mi už nechce ani vstát a být. Pomáhám lidem tady v okolí, to mě jakžtakž nakopne, ale jinak? Co bych měl vlastně ještě chtít?“

Sedm krátkých obyčejných příběhů. Ano, není mezi nimi žádný velikán, ti vlastně mají nakonec tu smůlu, že se jejich příběh a poselství často smrskne do oněch citátů.

Není to tak dlouho, kdy badatelé na Univesity of Waterloo v kanadském Ontariu dospěli k závěru, že lidé, kteří sdílí rádoby hlubokomyslné citáty, mají prokazatelně nižší kognitivní schopnosti. Možná toto poznání stojí za všemi těmi komercionalizovanými radami jak uspět a ezobyznysem jako celkem.

Úspěch jde ruku v ruce s neúspěchem

Pokud je toto text o úspěchu, tak se přeci jen musím vyřknout nějakou tu obecnou radu: Jako není světla bez tmy, není ani úspěch bez neúspěchu.

Když jsem dokončil svůj průzkum, byl jsem sice nesmírně rád, že jsem měl možnost mluvit s přáteli a vytrhnout sebe i je z rutiny, ale začal jsem přemýšlet o jednotlivých příbězích. Pokud si je znovu přečtete, tak přesto, že se jedná o příběhy úspěchů, najdete v nich celkem jasně nevyřčené stopy neúspěchů.

Taijitu

Vždy mě fascinoval znak jin-jang. Bílá i černá, i kdyby dominovaly, vždy v sobě budou mít kousek té druhá strany. Ultimátním cílem je rovnováha. Stav, kterému někdo říká naplnění, procitnutí, bytí, štěstí, bůh, tao, zen, mindfulness nebo jak chcete.

Východní přístupy obecně vždy ve vlnách zahýbou západním světem. V šedesátých letech to bylo znovuobjevené dílo Hermana Hesseho, Wattsova Cesta zenu nebo Pirsigův Zen a umění údržby motocyklu. Poté Osho a dnes to jsou přednášky, knihy a aplikace pro praktikování mindfulness principů.

Bohužel se v praxi ukazuje, že jejich cílem často může být pouhé zaplnění duševní prázdnoty postmoderního člověka, stejně jako prosté zvýšení výkonu v honbě za ryze světskými cíli, úspěchy chcete-li. Prostě dlít v okamžiku určitě v Silicon Valley můžete kdykoli, ale těžko si tím vyděláte na nájem v San Franciscu. I když nezpochybňuji, že při dosažení rovnovážného stavu, flow, abych byl moderní, vám půjde práce od ruky a pravděpodobně také spíše uspějete ve svých cílech. Pachtění se v pochybnostech cesta k úspěchu rozhodně není.

Kultura, ne strategie

Existuje tedy strategie jak být úspěšný? Máme hledat štěstí, rovnováhu a úspěch přijde sám?

Jak zmiňuji na začátku, společnost má řadu definovaných systémů pro dosažení úspěchu a nastavená měřítka. Problém nastává v momentě, kdy daného definovaného úspěchu dosáhnete a zjistíte, že je to úspěch pomíjivý nebo vám zcela chybí dobrý pocit z jeho dosažení, odměna. Systémy jsou vcelku dobře škálované, takže můžete zkusit další metu a tak stále dále.

Vedle strategií máme ale ještě principy. Principy úspěchu. Jejich funkčnost na rozdíl od strategií není třeba dokazovat. Jak říkal a oblibou jeden z mých zaměstnavatelů a tuším, že jsi to vypůjčil: „Culture eats strategy for breakfast“. Jednoduše, strategii může uplatňovat kdokoli, ale nikdy není zárukou úspěchu, zatímco kultura, zvláště ta sdílená více jedinci, založená na obecných platných principech k úspěchu vede takřka vždy. Strategie jsou navíc velmi komplexní postupy, kdy jeden krok podmiňuje další, a jsou náchylné k chybě. Kultura je ve zjednodušeném podání pouhý sdílený soubor stručných pravidel, jakýchsi jednoduchých čoček, prismat, kterými nahlížíme jednotlivé kroky a dokážeme posoudit jejich správnost v jakémkoli okamžiku a podle toho se, i autonomně, rozhodnout v momentě, kdy se rozhodnout potřebujeme.

Drobná práce a světový mír

Ostatně, pokud půjdeme po původu slov, tak řecká „cultura“ znamená: to, co se má pěstovat. Zatímco „strategos“ je odvozeno od „stratos“, tedy vojska a „agein“, tedy vést. Shodneme se, že je lepší pěstovat kulturu úspěchu a principů, na kterých stojí, byť je to veličina relativní, nebo prostě lidi k úspěchu vést? Neshodneme, dostáváme se tak na ideologické pole, kdy podle části jedněch stačí tvořit jasná pravidla a předkládat příklady a druzí si myslí, že je třeba ostatní řídit a aplikovat jejich měřítka.

Navíc, pokud je řeč o kultuře, nevyhneme se pojmům jako národ. Přeci jen, národní kultura je jedno z prvních základních nastavení, souborem hodnot, kterého se nám dostane. A že to v českém případě není zrovna jednoduché. Zatímco Tomáš Masaryk sázel právě na apel na základní principy jako je v jeho podání láska, sázeli vzápětí komunisté na touhu po vítězství jedněch nad druhými. Pětiletky jako strategie úspěchu národního hospodářství se směšnou formou oceňovaní řády a medailemi pak byli jasným důkazem nefunkčnosti takového pojetí systematizace úspěchu.

V devadesátých letech jsme se vrátili k individuálnímu pojetí úspěchu a Václav Havel nám vytyčil několik jmenovatelů, podle kterých můžeme posuzovat úspěch i jako společnost. Humanita, solidarita jako hlavní z nich. Ze zahraničí se vrátila celá řada osobností a začalo se mluvit o tajených úspěších, které předchozí společenská měřítka ocenit nemohla, pro jejich zrcadlení malosti tehdejší reality.

Dnes se obávám, že opět směřujeme do doby, kdy určitá část společnosti vidí jako svůj jediný cíl a baží po úspěchu v podobě prosté porážky těch druhých. Vzory, které nám jsou zhusta předkládány, představují hrubost, sobectví, absenci soucitu a prostý materiální úspěch. Sami si odpovězte, zda to jsou kulturní nastavení, která stojí za to pěstovat a podle kterých budeme hodnotit úspěch.    

Fairplay

Jediný závěr, ke kterému jsem během celodenního přemítání nad tématem úspěchu nakonec došel, je, že jedinou a skutečnou podmínkou úspěchu je fairplay. Nejen ve sportu, ale v jakékoli oblasti lidského konání. Je to nakonec i nejčastější způsob, který vám umožní být skutečným vítězem i bez zisku vytoužené medaile. Skončím přeci jen citátem, řekněme, že autor je Robert Einstein: „Nechtěj být člověkem, který je úspěšný, ale člověkem, který za něco stojí. Tvoje úspěchy shrne smuteční řečník.“

Karel Pšovka, 42 let, je amatérský mineralog, příležitostný publicista a modelář.     

Masopust

V masek reji
snažím se zahlédnout,
nic víc si nepřeji,
co nejdále dolétnout.

V rytmu tance
myšlenky víří,
s osudem psance
co s Bohem se smíří.

Jak bude to dál
po čtyřicet dní,
kdo z popela vstal
z pěny dní…

Co pohání změnu

„Driver“ nebo „drajvování“ jsou v konzultantské hantýrce populární pojmy. Česky by se driver dal popsat jako hybatel změny nebo například projektu. Ideologický střet kapitalismu a komunismu vyprchal, kdo je tedy hybatelem současného světa a technologických změn? Je to touha vítězit, splatit dluh přírodě i dobývat vesmír.

Soutěž v dobývání vesmíru přinesla celou řadu objevů a dnes díky nim známe satelitní televizi, joystick, solární články nebo třeba dokonalé krystaly. Vesmírné závody byly na jedné straně produktem velmocenského zápasu, na druhé straně ale byly hnány i touhou lidí po hvězdách. Po skončení studené války mnoho lidí americké vládě rezignaci na ambiciózní vesmírný program vyčítalo. Přitom nedošlo k ničemu jinému než decentralizaci, fenoménu, který nyní vidíme v mnoha oblastech lidského konání. Vládu, armádu a NASA nahradila řada soukromých subjektů a jsme dnes svědky další etapy dobývání vesmíru za použití nejmodernějších technologií. Ožívá i sen o kolonizaci Marsu. Celý tento proces je hybatelem mnoha technologických změn napříč obory.

Zásadní změnu v Evropě naopak pohání klimatická politika Evropské unie. Ta si vytyčila cíl být na prvním místě v dekarbonizaci a čisté energetice. Přináší to s sebou celou řadu změn, zejména energetickou decentralizaci, nový průmysl obnovitelných zdrojů nebo sledování životních cyklů výrobků. Čistý svět bez uhlíku skýtá mnoho příležitostí a je na každém, jak se těchto příležitostí chopí.

Nikdy neutichajícím motorem lidského sebezdokonalování je zápolení. Nemyslím tím jen konflikty, i když zbrojení a armáda jsou neoddiskutovatelnými hybateli technologického pokroku. Mám na mysli sport a s ním spojenou zábavu, které podněcují technologický pokrok. Pokud chce Česko vítězit, potřebujeme svůj „driver“. Přijmeme ten evropský nebo máme nějaký ryze český?

České moře

Vyšlo v Týdeníku Euro č. 33/2016 

Touha po moři je v Češích hluboce zakořeněná a je s podivem, že Habsburkové, kteří jediní svým nevděčným národům dokázali moře zajistit, Jadranem neoperovali více proti Masarykovu radikálnímu separatismu. Versailleský pronájem hamburských území je pak jen slabou náplastí.

Jako geniální se v souvislosti s odvěkou národní touhou jeví plán Miloše Zemana na vybudování kanálu Dunaj–Labe–Odra, který by na území Česka přivedl moře hned tři. Bezpochyby by to dodalo váhu vysněné pozici velkého kormidelníka, který je však nepřízní osudu nucen stát na velitelském můstku říční pramice. V očích oceánských kapitánů vám to respekt nedodá a rady, jak obstát v bouři, tak zůstanou o to víc neslyšeny.

Podobenství lodě a moře se v různých souvislostech objevuje často. Díky své jisté kýčovitosti je totiž srozumitelné takřka každému. Deficit moře nám nebrání podívat se na české reálie mořskou perspektivou.

Kapitán a žaludky

Zaprvé si zaslouží detailnější rozbor role kapitána. Na moři se traduje, že kuchař je po kapitánovi druhým nejdůležitějším členem posádky, proto se nelze divit přístupu některých „kapitánů“, kteří věří, že posádka s plnými žaludky se moc nestará o to, jaký směr vůdce plavidla velí. Jídlo je do značné míry otázkou vkusu a chutě jsou různé. Morálka družstva je pro zdárnou plavbu zásadní a princip „rozděl a panuj“ na moři v žádném případě neplatí. Podobná krátkozrakost nakonec může vést k pochybám o schopnosti vidět za horizont, či dokonce nedej bože o úmyslech.

V momentě, kdy je řeč o obzoru, je důležité si říci, že cíl plavby republiky byl stanoven už při jejím vzniku. Cíl v podobě ideálu je z podstaty nedosažitelný, mělo by se k němu ale stále směřovat. I když to někdy může znamenat probíjení se nepřízní okolností, jsou přípustné pouze takové korekce kurzu, které v součtu vedou k vytyčenému cíli. Bezcílné putování a bloudění demotivující posádku na jedné straně a sympatie s piráty nebo navigace do vod značených na mapě rudou hvězdou mohou vést až k úprku mužstva na záchranných člunech. Většině námořníků je navíc jasné, že pokud cíl navíc leží na západě, těžko k němu doplujete východním kurzem.

Podrobný rozbor v této perspektivě si zaslouží i samotná loď a principy, které na její palubě fungují. První pohled se týká velikosti. Těžko můžeme pomýšlet na křižník. Bezpochyby ale lze mít rychlou, dobře udržovanou šalupu v případě, že máte raději plachetnice, nebo hbitý dělový člun, pokud patříte mezi fanoušky vojenského pojetí. Řekněme, že velikost není podstatná, svět není závod jedné lodní třídy. Srovnání s tím, jak jsou na tom posádky ostatních lodí stejné kategorie, už ale za rozbor stojí.

Utahování a povolování

Na moři se zaprvé vždy vyžaduje pořádek a vzorně uklizené podpalubí. Jedině tak předejdete tomu, že vás při prudkém vychýlení lodi nezraní poletující věci schované doposud umně pod kobercem. Stejně tak vám řádně uklizená loď přece jen dodává důvěryhodnosti, pokud v rámci přístavní přehlídky na jednání kapitánů chcete poučovat ostatní.

Jde-li o jasnost a srozumitelnost povelů na palubě, nejen u složitých manévrů, není nutné nijak zvlášť zdůrazňovat, že čím ustálenější a jednodušší k pochopení povely jsou, tím snazší je jejich provádění. Vydávání protichůdných povelů pak samozřejmě zhusta vede ke zmaření manévru a často také k přetržení některé z důležitých součástí takeláže, která loď ve větru pohání. Obecně platí, že pokud někde utahuji, měl bych někde současně i povolovat. Napětí je žádoucí pouze ve vztahu k větru a výkonu. Námořní zákony pak ne náhodou patří mezi nejjednodušší a nejstálejší lidské normy.

Kdo někdy absolvoval jachtařský závod, potvrdí, že vítězné lodě se zpravidla obejdou bez křiku. Ten na jedné straně znesnadňuje velení a ovládání lodi a na druhé dává soupeřům jasný signál o stavu posádky a její schopnosti jednat chladně ve svém zájmu. Současně přílišný křik, navíc pokud je soupeř v doslechu, často vede k vyzrazení slabých míst lodi, osazenstva a taktiky.

Lodního velení se týkají i otázky hierarchie. Čím jasněji jsou jednotlivé pozice a odpovědnosti stanovené, tím lepší výsledek se dostaví. Pokud někdo překračuje své pravomoce a jeho místo spočívá například v péči o vlajku nebo předávání medailí, nepřichází v úvahu, aby se vměšoval do práce kormidelníka.

Mlze vstříc

Dostatek poučení bychom nakonec našli i v průběhu velkých námořních bitev, pokud budeme vnímat role jednotlivých lodí v kontextu loďstva nebo formace. Vítězná taktika Horatia Nelsona spočívala v rozdělení španělsko-francouzské flotily na menší skupiny, které pak dokázal snadno zlikvidovat.

Pro Brity je moře fatální, a proto také David Cameron po vítězství zastánců osamocené plavby vstříc mlze prohlásil, že on není tím kapitánem, který by měl vést zemi do jejího dalšího cíle. Od premiéra tak skvělých námořníků, jakými vždy Britové byli, to zní přesvědčivě. Nová ministerská předsedkyně pak své úřadování zahájila standardním sepsáním Letter of Last Resort, tedy posledního rozkazu pro kapitány čtyř britských jaderných ponorek třídy Vanguard, pro případ napadení a zničení Spojeného království. Pokud zůstaneme v případě Britů u jejich vztahu k moři, tak se nelze divit jejich spíše emocionálnímu rozhodnutí. Oceán je ohromná a proměnlivá entita, kterou nelze změřit ani zvážit, a zkušení námořníci vám povědí, že jeho skutečnou velikost lze poznat pouze citem.

Inspirace a poučení, které nejen pro Čechy z alegorie lodě coby státu a moře coby světa plynou, bychom mohli najít bezpočet. Jejich přitažlivost mimo jiné vychází z let zkušeností a nakonec i řada českých občanů se vydala na moře za poznáním. Často vlivem okolností šlo i o cestu na svobodu. Jeden z nejsilnějších příběhů je ten Richarda Konkolského, rodáka z Bohumína, legendy námořního jachtingu světového významu a prvního Čechoslováka, který obeplul zeměkouli.

Dobří námořníci

Geograficky je České republice nejblíže Baltské moře. Jeho mělké a chladné vody se staly osudové Konkolskému i mnoha dalším – v komunistické diktatuře uvězněným – mořeplavcům. V roce 1982, během výjimečného stavu v Polsku, odtud společně s rodinou odplul do Spojených států na vlastnoručně vyrobené lodi Niké. Zážitky, které popisuje ve svých knihách, se netýkají pouze moře, ale také charakterů lidí. Konkolski je osamělý mořeplavec a jeho myšlenky dávají odpovědi na mnoho otázek lidského snažení.

Pokud bychom hledali inspiraci i v dalších příbězích, kde hrají roli Češi a moře, dojdeme až zpět do devatenáctého století. Konkrétně za teplickým rodákem Juliem Johannesem Ludovicem von Payerem, který se narodil v Šanově, symbolicky v domě U Jitřenky, která je jak známo třetím nejjasnějším objektem na noční obloze a vedle své bohaté symboliky slouží odpradávna k navigaci.

Julius Johannes Ludovicus von Payer byl významný horolezec, polárník, mořeplavec a objevitel. Byl mimo jiné jedním z vedoucích expedice, která koncem devatenáctého století objevila dosud neznámé souostroví, pojmenované na počest tehdejšího císaře Zemí Františka Josefa. Tento ledový a bohem zapomenutý kus země daleko v arktických pláních se stal jedinou kolonií, kterou kdy Rakousko disponovalo. Jádro posádky vedle von Payera tvořili i další čeští námořníci. Payerovo jméno pak nese jeden z ostrovů Země Františka Josefa a najdete zde nakonec i Teplický záliv a menší Šanovský ostrov.

Pokud ze životů obou výše zmíněných českých mořeplavců plynou nějaká ponaučení, tak se bezpochyby týkají odvahy a možností, které jedinci dává otevřené moře, nebo chcete-li svět, a nikomu by v přístupu k němu nemělo být bráněno. Ve vztahu k vlastní lodi, státu, posádce – spoluobčanům a politikům coby kapitánům, kormidelníkům a dalším – mořská alegorie poslouží vždy. Až ji někdo z čelných představitelů státu nebo kandidátů na veřejnou funkci ve svém projevu použije, ptejte se, jak jeho záměry korespondují s cílem plavby, jakým kurzem by se k němu chtěl dostat, jaké místo v posádce chce zaujímat, a pokud navrhuje přitáhnout, zda by nebylo od věci i jinde povolit.

Češi jsou dobří námořníci a nevadí, že dostali do vínku malou loď. Jak napsal Karel Čapek: „Nikdy zajisté nevyrosteme na velmoc; ale je velmi pravděpodobno, že budeme malým kouskem velkého řádu evropského nebo světového. Pak nám nebude nic platna žádná lokální a národní megalomanie, žádná mocenská okázalost, ale bude nám platno všechno, co budeme umět. Čili pro budoucnost se nemají chystat monumentální rámce; pro budoucnost se mají připravovat lidé.“

 

Poezie 5. února

Ty v řece času

Nemilosrdně smýkán, oblečen i nahý

Zhluboka díváš se na mě večerem hnaný

Dokázat odolávat vnitřnímu hlasu

 

V naději náhle prohlédnu

Skrz závoj růží

Kam až k zbláznění prolétnu

Zastavit na místě zmáčen černou tuší

 

Chci psát a nevím kam

Přeci jen… dopadám…

V parku

Po roce zase v Praze. Mám schůzku v parku na Vinohradech. Jako vždycky a všude jsem tu o dost dřív, než v kolik je domluveno. Není to úmysl. Někdy si říkám, že je můj čas prostě jen posunutý oproti času ostatních.

V dopise stálo jen „v parku“, a tak si vybírám jednu ze čtyř laviček u hlavní cesty pod schody, které vedou od brány na východní straně. Tři jsou přímo u štěrkové cesty a jedna trochu stranou pod velkým bukem. Městská lavička pro městské lidi. Posadíte se a vaše tělo okopíruje její tvar. Věc, která ovládne vás a ne vy ji. Dokonce má dole lví tlapy z litiny. Kdyby ožila, tak vás tenhle litinový lev s dřevěným hřbetem unese.

Pohladím ho a zkrotne. Přejedu prsty po lakovaném dřevě, zvrásněný povrch jak kdysi lak moc rychle ztuhl. Nejde z něj teplo, jako když pohladíte dřevo, otočím ruku a přejedu po laku hřbetem. Nejcitlivější máme konečky prstů, ale mnohem jemnějšího pohlazení dosáhnete hřbetem ruky. Prsty mají tendenci se chytit, zatímco hřbet a klouby se jen sotva dotýkají a na co nejmenší vzdálenost ještě před dotykem začnete cítit spojení. Výměnu chvění. Pokud chcete zjistit, že jsou věci a lidé kolem vás skutečné hladíte je. Nevědomky. Pokud se jich totiž jen dotknete, nevíte. Pouhým dotykem zjistíte jen hmotu, pohlazením dostane tvar. Sběratel pohladí svou novou vázu z Rosenthalu, než ji postaví na polici a matka své dítě než se s ním rozloučí. Milenci pozdě v noci leží vedle sebe a jejich obětí není nehybné. Ujišťují se, že jsou jeden vedle druhého, dva tvary než se propadnou do tichého vesmíru. Opilec si při ranním pohledu do zrcadla přejede rukou po tváři, aby se ujistil, že je skutečný.

Pozn.: text přibližně z roku 2015 vytvořený v rámci kurzů tvůrčího psaní.

Potkal jsem válku

Posadil se naproti v tramvaji. „To je ale krásná holka, že jo pane?“ máchá přede mnou přeloženým Metrem.

„Kdo, prosím?“ zvedám oči od telefonu.

„Soukalová!“ ukazuje mi fotku biatlonistky na titulní straně.

„To jistě ano,“ přitakávám a prohlížím si jeho tvář.

V ústech rovnátka. 25 let. Sedí, ale bude dobrých 190 cm, sto kilo. Krátce střižený, čistě oblečený. Trochu pomalejší.

„Vyhráli zlato ve smíšené štafetě,“ lehce se ke mně naklání.

„To je krásné,“ podotýkám.

„Chtěl bych jet se projet na lyže do hor. Bude ale už jaro, tak příští rok asi. Ze školy si to ještě pamatuju,“ představuje mi plán.

„Sportujete?“

„Chodím plavat, hlavně kraul, prsa, znak ani motýla moc ne. Dopoledne hlavně. V létě asi pojedu k moři do Chorvatska. Tam vždycky ležím na pláži a koukám se holkám na zadky,“ spiklenecky se na mě směje. „Chtěl bych tam jet s holkou,“ dodává poněkud sklesle.

„Určitě máte děvče,“ opáčím trochu zle sarkasticky stylem staré dámy, kterou si představuju, jak ho vychovala. Babička, která z toho zpožděného uzlíčku vypiplala samostatně fungujícího tvora.

„Bohužel nemám. Hledám,“ dodává nadějně.

„Já si první dívku našel v tanečních,“ pokračuju zle. Nechápu, kde se to ve mně bere.

„Tam nechodím, ani do hospody. Dělám si řidičák a stačila by promile alkoholu nebo drog a mohl bych jít na čtyři roky, pět let do vězení,“ dokládá důslednou výchovu.

„Ani s přáteli nikam nechodíte?“

„Mám hodně kamarádů v Kanadě a v Rakousku a pak hodně v Chorvatsku taky.“

„Odkud jste?“

„Z Chorvatska. Jsme tady v Praze už 20 let, za války se mnou rodiče přijeli, když mě zranil granát.“

Zadívá se z okna. Prohlížím si velkou jizvu co má za levým uchem.

Kulovej čep

Byl to hroznej krám. Prorezlej skrz, náprava držela na jednom šroubu. Kultovní styl, Volkswagen Transporter, druhá generace, nástavba Westfalia-Automotive. Nutno vidět.

Dělali jsme na něm všichni, kdo alespoň něco uměli. Na jaře vyvařená kastle, elektrika, generálka motoru. Čtyřtaktní vzduchem chlazený boxer 1,6 litru, 37 kilowatt. Novou nápravu jsme sehnali na vrakovišti kousek za Prahou, cestou zpátky jsme u Malešic málem uvařili máminýho favorita.

Kulovej čep. Oříšek. Ležím pod autem, celý je na špalkách na nájezdu před garáží. Krásnej slunnej den, jak tam tak ležím, koukám se přes nohy před auto, kde postávají, kouří a kecají všichni ostatní, co přišli pomoct. Čep spojuje ojnici řízení s pravým a levým táhlem. Vytáhnout závlačku, sundat matici, OK. Vytlouct čep z oka ojnice, nejde.

„Už do toho mlátím dvacet minut a nic.“

„Dej si kozlíka a ukaž,“ podává mi Michal pivo z kýble.

„Kašlu na to, spadne to na mě,“ leze po deseti minutách marnýho mlácení do čepu zpod auta.

„Musíme to dneska sundat, sám novou nenasadím,“ říká Luboš a kouká a repasovanou nápravu, která se matně leskne na slunci kousek od auta.

„Bojujete s tím, tak se brání. Leta slouží, pevně drží a vy to spojení chcete rozbít,“ dřením Pirsiga.

„Si debil.“

Jarním Atlantikem a Kaledonským kanálem kolem Skotska

Jižní cíp Shetland

Jižní cíp Shetland

Podle počtu inzerovaných plaveb začíná být Skotsko mezi českými jachtaři populární. Právem.  Je to jedna z nejkrásnějších a nejdostupnějších oblastí pro náročnější jachting v přílivových vodách. Začátkem května jsme v místních vodách upluli 734 mil, z Obanu, přes Hebridy, Shetlandy, Orkneje a vnitrozemský Kaledonským kanál zpět do Obanu.

Raphy G vyvázaný na Kaledonském kanálu

Raphy G vyvázaný na Kaledonském kanálu

Pro jarní plavby ve Skotsku máte možnost využít již zmiňované nabízené plavby (pravidelně je nabízí např. Jiří Zindulka) nebo zorganizovat plavbu vlastní. To byla i naše volba. Po důkladném prozkoumání skotského pobřeží a ostrovů jsme stanovili zamýšlenou trasu. Oban – jižní cíp vnějších Hebrid – St. Kilda – severní cíp Hebrib – Shetlandy – Orkneje – vstup do Kaledonského kanálu v Inverness – kanál – Oban. Dohromady zhruba 850 mil. Loď jsme zabookovali na první dva týdny května 2014 ve společnosti Alba Sailing, která sídlí v Dunstaffnage Marina zhruba 2 km od Obanu. Vybrali jsem Oceanis 46 jménem Raphy G s osmi lůžky v kajutách a 2 lůžky v salonu. Perfektně vybavená, pevná a rychlá loď s klasickým refem hlavní plachty. Posádku nakonec tvořilo 7 lidí, se kterými jsme se znali z předchozích plaveb v Norsku, Baltu, Bretani a Chorvatsku.

Dopravu z letiště v Edinburgu do mariny jsme si sjednali na doporučení Alba Sailing u společnosti FSD. Po přebírce, vybavení lodi, několika ochutnávkách místních piv, pár gintonicích a vyhlášení rozpisu služeb vyplouváme druhý den časně z rána za drobného mrholení a slabého postupně sílícího větru směr Castle Bay na ostrově Barra. Po celodenní plavbě se ve dvě hodiny po půlnoci v městském zálivu vyvazujeme k přístavní bóji za stálého deště, mírného odlivu a větru o rychlosti zhruba 15 uzlů.  Dopoledne pak vyrážíme na obhlídku města. Paradoxně k tomu, že během plavby máme v plánu navštívit skotské palírny a ochutnat všechny místní druhy piv, končíme výlet v cukrárně, která je jediným místem jevícím známky života v ospalém ostrovním městečku.

Přes oběd stahujeme nový GRIB s předpovědí a plánujeme přeplutí na St. Kildu. Podle předpovědi nás čeká zprvu stoupačka pod ostrov Barra a poté boční vítr o síle zhruba 30 uzlů, vydatný déšť a nízká viditelnost. To navíc pro cestu na Kildu i zpět. Po obědě vyplouváme do předpovědí slibovaných podmínek, po 12 mílích stoupačky a s vidinou neviditelné Kildy (dohled byl na moři zhruba 300 metrů) aktualizujeme předpověď a s celou posádkou probíráme varianty. Na St. Kildu se bez problémů dostaneme, ale následující dva dny bude mizerná viditelnost a navíc by nás čekalo hodně neklidné kotvení v jediné možné zátoce, do které bude dva dny foukat vítr od 20 – 30 uzlů. Po krátké debatě měníme kurz na sever, měníme plachty na zadoboční vítr a bohužel se vzdáváme jednoho z hlavních cílů naší plavby. Míříme do Stornoway, „hlavního města“ vnějších Hebrid.

Skotské počasí

Skotské počasí

Po zhruba 100 mílích se v poledne následujícího dne už ve slábnoucím větru a dešti vyvazujeme k  molu vnitřního Stornowayského přístavu. Stojí asi za zmínku, že máme nastavený systém dvoučlenných hlídek po 4 hodinách, kdy se hlídky prolínají po dvou hodinách vzhledem k našemu lichému počtu. Jedna ze tří dvojic, bez skippera, obstarává celý den kuchyň bez služby na palubě.

Po obědě na lodi vyrážíme objevovat místní hospody, město a okolí. Čeká nás přeplavba na Shetlandy, zhruba 200 mil Atlantikem a předpověď nám neslibuje mnoho větru. Rozhodujeme se strávit noc v přístavu. Kolem poledne následujícího dne ve vrcholícím přílivu strkáme špici mezi místní rybářské lodi a dotankováváme nádrž s naftou. Obsluhu místního stojanu jsme si předem domluvili v přístavní kanceláři. Při tankování se na nás připlaval podívat místní přístavní tuleň.  Vyplouváme v dešti proti větru a vlnám směr Shetlandy. Obtáčíme jihovýchodní cíp zálivu, taháme hlavní plachtu na 1 ref a genu, ve větru zhruba 22 uzlů se loď pěkně ustaluje ve vlnách a plavba může začít. Na palubě se střídají dvojice podle rozpisu, chlad zaháníme skotskou. V půli cesty jsme očekávali podle předpovědi úplné bezvětří. Vítr se ale střídavě objevuje o slušné síle 12 – 18 uzlů, dokola vytahujeme a balíme plachty. Za stříbrného mlžného úsvitu mezi nízkými mraky objevují útesy Shetland. Začíná kolem nás kroužit více buřňáku, terejů a papuchalků. Houpeme se na táhlých oceánských vlnách směrem k Lerwicku, potrvá to ještě celý den. Odpoledne se poprvé takřka po týdnu objevuje na obloze slunce, které si odpařilo úzkou škvíru mezi mraky. Navečer už jeho svit sílí a značí změnu počasí.

Pozdě večer se vyvazujeme v místním přístavu.Druhý den ráno vyrážíme do místního muzea a na odpoledne půjčujeme postarší Chrysler Voyager. Ve městě si dáváme oběd a v krásném slunečném odpoledni vyrážíme na jižní cíp hlavního ostrova, k nejstaršímu shetlandskému majáku.  Cestou zpět se přes západní stranu ostrova  stavujeme na nádherném písečném mostě mezi ostrovy. Večer vyrážíme do místního akvaparku prohřát se do sauny, vířivky a páry.

Druhý den ráno vracíme půjčené auto, tankujeme a vyplouváme směr Orkneje. Rozfoukává se na slušných 20 uzlů proti, na první ref hlavní plachty a plnou genu stoupáme podél Shetland k jihu. Kolem jižního výběžku je oblast s velmi nepříjemným vlněním, kormidlování dá práci, točíme do kurzu k Orknejím, ustavujeme plachty na boční vítr a slušnými 7 – 8 uzly rychlosti uháníme dolů. Za chvíli máme na dohled Fair Isle a  zhruba v šest hodin vplouváme do místního opuštěného přístavu. Rychle vyrážíme na obhlídku, míjíme místní ptačí observatoř a pokračujeme kousek do středu ostrova. Protože stále ještě svítí slunce, rychle se vykoupeme v moři, , které má 8 °C. Vyplouváme při západu slunce, vítr o rychlosti 15 uzlů, plné plachty. Za svítání dosahujeme Kirkwallu na Orknejích. Strávíme zde bezmála dva dny. Polovina posádky vyzdvihuje zejména návštěvu destilérky Highland Park. Druhý den kolem poledne vyplouváme směrem k pevnině.

Odplouváme z Fair Isle

Odplouváme z Fair Isle

Po chladné noci, kdy na moři míjíme skotské vrtné plošiny, míříme doprovázeni delfíny k Iverness. Platíme za vstup do Kaledonského kanálu –  podle délky lodi. Začíná střídavé komorování, čekání na mosty a klidná kanálová plavba. Odpoledne už plachtíme ve slabém větru po Loch Ness, střídavě nás doprovází slunečno a déšť. Navečer se vyvazujeme před komorovými schody ve Fort Augustus. Večer strávíme ve společnosti členů místního klubu Skotské královské legie. Původně jsme se domnívali, že jde o standardní pub.  Usednout zde a popíjet však měli možnost jen členové klubu nebo jejich hosté. Jachtaři ze země bez moře („Vy ale nemáte moře?“ byla nejčastější otázka Skotů, když zjistili odkud jsme) se tak stali hosty místních dvou hráčů šachů. Last call, spánek a ranní určení pořadí lodí do komor. Po přeplavení velké výletní lodi z vrchu kanálu plníme první komoru spolu s dalšími dvěma plachetnicemi a čtyřmi motoráky. Celkem sedm schodů vystoupáme za necelou hodinu. Půldenní plavbu po kanále a jezerech končíme před Neptunovými schody, sadou komor před vstupem zpět do moře. Bohužel prší a tak vzdáváme myšlenku výstupu na nejvyšší horu Británie, Ben Nevis (1344), který se, ač na dohled, schovává v mracích. Ráno sestupujeme Neptunovy schody a dvěma menšími komorami se vracíme zpět do moře. Raphy G zmenšuje ve slané vodě viditelně svůj ponor a my se vydáváme směrem k Obanu.  Odpoledne strávíme krásným jachtingem na klidné hladině zálivu k Fort William. Doprovází nás společníci z kanálu, tři starší Skotové na 43stopé plachetnici Scrabble. Navečer kotvíme v Oban Marině, na ostrově naproti městu Oban. Celý druhý den trávíme obhlídkou města a okolí, návštěvou místní destilérie. Navečer přeplouváme asi 4 míle do naší výchozí mariny.

Průliv před Obanem

Průliv před Obanem

Po bezproblémovém ranním předání lodi už na nás čeká mikrobus, který nás odveze zhruba 350 km do Edinburgu, vybíráme a rezervujeme hotel na booking.com, Edinburg Castle, doubledecker, fish and chips, stouty, cider, spánek, full scotish breakfast. Letiště Václava Havla Praha. Sbohem Skotsko, bylo to krásné.